The Circle II.

1. ledna 2017 v 23:23 | Misaki Mayo |  The Circle
Probudila jsem se zpocená. Někdo mě přikryl. Nikdo jiný než Cassie to být nemohla. Možná Natte, ale nemyslela jsem si, že by tady zrovna přespával. Vzhledem k tomu, že bych o tom měla vědět. Cassie mě vždy upozorňovala předem, za což jsem byla ráda. A navíc Natte tady byl i v případech, že se Collin rozhodl, že chce být sám. Nezáviděla jsem mu ten pocit. A ačkoliv jsem byla starší, neměla jsem v úmyslu stát jim moc v cestě. Cassie bylo v březnu patnáct. Je pátého května. Má za sebe poloviční zodpovědnost. Zatímco já čekám ještě rok, kdy se budu moct úplně osvobodit. Alespoň od nátlaku vychovatelek. Už jsem od toho byla jen dva měsíce. Těšila jsem se na to. Do té doby jsem stále byla zodpovědná jen na půl. A neměla jsem zrovna v lásce lidi, kteří mi to pořád připomínali.


Například Adam, když byl ve špatné náladě. Vzhledem k tomu, že jsem byla odsouzena mít ho za parťáka možná po zbytek života, doufala jsem, že mi za dva měsíce dá pokoj. Alespoň s tím, že jsem vlastně ještě nezletilá. Divila jsem se, že teď, když to vypadalo, že na tom byl fakt zle, se na mě neosopil zrovna s touhle poznámkou. Ještě dva měsíce, Leo. Úplně zřetelně slyším jeho výsměšný ton.
Idiot. Jemu bylo osmnáct už v lednu, když mě bylo šestnáct. Dva roky. Tenhle leden mu bylo dvacet. Nepříjemná skutečnost, když se snažíte vymyslet, jak mu to vrátit a nemáte argument. Zamračila jsem se a odhrnula deku. Nohy jsem přehodila přes okraj postele. Celou dobu, co jsem se ztrácela v myšlenkách o svém věku, nepodívala jsem se na hodiny. Už klidně mohlo být po snídani. Včera večer jsem si zapomněla zapnout budík.
Jako většina obyvatelstva této pevnosti jsem i já měla mobil. A taky noční stolek vedle postele, do kterého jsem se každé ráno napřed praštila rukou, než jsem nahmatala mobil, abych budík vypnula. Moje šikovnost neznala mezí. Urychleně jsem vstala. Mobil mi vypadl z kapsy někde v posteli a tak jsem ho začala hledat. Jakmile jsem ho držela v ruce, podívala jsem se na čas a zjistila jsem, že je teprve sedm. Zívla jsem na znamení toho, že se mi stýská po spánku a šla jsem si vzít nějaké tříčtvrteční tepláky a tílko. Barva mi byla ukradená. Po ránu jsem moc nepřemýšlela o tom, že bych se jakkoliv zapojila k módnímu výstřelku, který běžel mezi holkami. Většina si brala sukni a nějaké slušné tričko s výstřihem do V. A k tomu tenisky. Stejně jako já, ačkoliv já jsem na sukni ani nepomyslela, natož abych někdy sáhla po šatech, když jsem měla možnost něco si nakoupit u nás v obchůdcích.
Cassie a někdy i Diana se zmiňovali, že nejsem vůbec holčičí, ale když jsem si představila, že bych byla při akci v šatech nebo sukni, zamrazilo mě. Už jen ta představa v pohybu v něčem takovém mi připadala nepříjemná. Ačkoli mi bylo jasné, že až se dostaneme ven do nějaké delší akce a budou tam večírky, budu si muset šaty vzít.
"Už teď se toho nemůžu dočkat. " Poznamenala jsem si pro sebe.
"Čeho? "
Nadskočila jsem a otočila se. Zahlédla jsem svoji sestru, jak vychází ze dveří. Ať už se říká cokoliv, první čeho si na ní vždy všimnu jsou její na rudo přebarvené vlasy. Dnes je měla stažené do vysokého ohonu, jenž jí sahal po ramena. Normálně jí vlasy sahaly asi k lopatkám, možná trochu níže. Měla zelené oči po mámě, zatímco já jsem měla šedé, údajně po tátovi. Alespoň mi to řekli, když jsem se ptala jako malá.
Její oči měly výraznou barvu a s těmi vlasy se zdály hlubší. Pokožku měla bledou a na sobě dnes měla kraťasy a pokrčené černé tričko, které zvýrazňovalo její křivky.
"Vylekala jsi mě."
"To je mi líto. Večer tady byl Natte."
Její oznámení mě ve výsledku ani nepřekvapilo. Byl tady tak často a někdy i přes noc, že už jsem o tom ani neuvažovala, jako o něčem, co by se v dohledné době změnilo.
"Čeho se nemůžeš dočkat? "
"Toho až budu mít nařízeno, že si musím vzít šaty." Pronesla jsem ironicky.
Jen zavrtěla hlavou a prošla kolem mě.
"Jdeš na snídani? " otočila se s rukou na klice u dveří. Jen jsem spěšně kývla, a když vyšla ven na chodbu, vydala jsem se za ní.
***
"Myslíš, že dneska budete s Collinem spolu u nás v pokoji? " Právě teď jsme seděli u stolu zatímco Cassie na mě koukala s psíma očima. Nejspíš mi chtěla sdělit, že chce, aby se k nám vplížil Natte. Pokrčila jsem rameny.
"Naposledy jsme spolu mluvili předevčírem." Nabrala jsem si lžičku vloček s mlékem. Obvyklý výběr na snídani byly vločky s mlékem, chleba s máslem a šunkou nebo jogurt a houska nebo rohlík. Většinou jsem dávala přednost tomu jogurtu, ale dneska jsem měla chuť na ovocnou kaši a tak jsem si vzala jogurt a housku.
Jídelna byla přízemní budova skládající se ze tří místností. Samotná hala se stoly postavenými do L nebo D nebo O či U. Uprostřed byl většinou stoly do O. Z ptačí perspektivy dva kruhy a okolo nich židle. Kolem nic byly půlkruhy jako U za nimi déčka, jak jsme jim s oblibou říkali a u zdí byly rozestavěné elka. Celá místnost pak byla jako jeden velký kvádr s dveřmi. (Většina místností je jako kvádr. Takový jednoduchý tvar, že?) Další byla kuchyň a asi poslední byly záchody a odpočívárna pro personál. A brigádníky z našich řad.
Vychovatelé seděli u vnějšího kruhového stolu, na vnitřním bylo jídlo (samozřejmě i příbory a nádobí včetně hrnků) a pak jsme byly my. Obyvatelé. Většinou po kruzích. Náš kruh seděl vlevo od dveří částečně u okna a u zdi. Která byla pokrytá vybledlou a odřenou omítkou. Dneska jsme tady byly my dvě první. Překvapilo mě to, většinou tu bývala Diana a pak přišel Adam. Natte dorazil jako další a pak já a Cassie nakonec dorazil Collin. Dneska byl divný den. Neobvyklý. Nelíbilo se mi to. Měli jsme za sebou už polovinu snídaně, když si k nám přisedla Diana s chlebem s šunkou na malém bílém talířku. O minutu později se ukázali i naši tři kluci. A všichni si nesli misky s vločkami. Posadili se kolem nás. Diana z mé pravé strany a Adam z mé levé. Naproti mě si vedle Cassie sedl Natte a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit na tvář. Rozzářila se. Naproti Adamovi se pak posadil Collin. Zvláštní. Ačkoliv jsme spolu chodili, někdy to vypadalo, jako bychom byli jen dobří kamarádi. Usmál se na mě. Oplatila jsem mu úsměv. Žádné něžnosti jako u Cassie a Nattea.

Jako by se něco zaseklo a teprve teď se to znova rozjelo, jsme se pozdravili a začali se věnovat snídani. Dneska každý kruh dostal svou místnost na setkání. Myslím, že jsme měli cvičit. Učit se magii a složitá kouzla, jako kruh. Protože to znamenalo spojení. Museli jsme se koncentrovat.
Diana dostala materiály a navíc, ona a Adam byli vůdci a ti starší. Po spojení kruhu jsme se rozdělili. Na boj a ochranu. Adam a já a Collin jsme je opustili. Ochrana chráněnců byla vždy na třech lidech, kteří ovládali zemi. Útok byl na nás třech, kteří jsme ovládali ty ostatní živly.
Dojedla jsem a šla jsem odnést nádobí a všimla jsem si, že Diana taky vstala. Všimla jsem si, že od doby, kdy ostatní dorazili, se na sebe Adam a Diana nepodívali. Bylo to zvláštní. Pohádali se? Hádala jsem, že ano. Většinou, když se pohádali, vypadalo to takhle. Byli odtažití a seděli nejčastěji, kolem mě nebo jiného člověka. Nedotýkali se a ani se na sebe nepodívali. A přesně tak se chovali i teď.
Opustila jsem jídelnu beze slova. Diana se na své místo nevrátila a následovala mě ven. Vyšla jsem na vzduch a nadechla se. Moc mi to nepomohlo, ale zdálo se, že jakmile Diana vyšla ven a její nohy se dotkly trávníku, před budovou, jako by se uklidnila.
"Co se stalo? " zeptala jsem se.
"Nic zvláštního. Jen jsem ho viděla s nějakou holkou a prostě jsem vybuchla." Sedla si do tureckého sedu a tráva se pod ní zavlnila. "Víš jak to je. On je prostě ten typ, na kterého se lepí holky a on je neodpálkuje hned. Jsou tak horkokrevní. Neumím to vstřebat."
Sedla jsem si naproti ní. Věděla jsem jak to myslí. Akorát jsem zažívala jinačí situaci. Collin se ode mě odcizoval a já jsem nevěděla, co bych měla udělat, aby se to zlepšilo.
"Já vím. Je to těžké. I pro mě, když spolu chodíme na mise. Neumí být moc v klidu." Řekla jsem.
"Za to ty ano a proto tvoříte pár a vždy budete při misích. A někdy mě to zabíjí uvnitř a žárlím, i když vím, že mě nepodvádí. Žárlím na to, jak klidná dokážeš být." Její hlas zněl zvláště bolestivě.
"Ne vždy dokážu být tak klidná. Voda není vždy pokojná."
"Země je koloběh. Žijeme na ní a ona nás živí a pomáhá nám."
"Já vím." Chtěla jsem ji rozveselit, ale nemohla jsem přijít na to jak.
"Mám pocit, že si nerozumíme. Myslela jsem, že oheň hřeje, dodává teplo a sem tam i útěchu a světlo z něj bezpečí, ale také dokáže být agresivní a zraňovat, spálit vše na popel." Zadívala se mi do očí. Zamrkala jsem a odvrátila se. V jejích očích se zračil opravdový cit.
"Miluju ho, ale už to prostě nemůžu vydržet. Děsí mě, že bych ho mohla ztratit. Omlouvám se, jen nevím, co dělat. Nebudu tě tím otravovat." Její hlas se ztlumil. Cítila jsem, že váhá, i když už se pomalu rozhodla.
"Je to v pohodě." Viděla jsem, že se cítí klidnější, spojená se zemí. Pousmála jsem se a naklonila se k ní, abych ji objala.
"Myslím, že bychom se měli rozejít. Hádáme se až příliš často." Pronesla a já měla pocit, že se to rozlehlo po celém prostranství mezi ubytovnami a jídelnou. Odtáhla jsem se.
"Ještě o tom přemýšlím, ale mám pocit, že se k sobě stejně nehodíme a víc než to. Myslím, že nebudu schopná zvládnout něco takového jako je jeho povaha."

"Rozumím." Vstala jsem, ale Diana zůstala sedět a zavřela oči. Položila ruce na zem a nadechla se. Na chvíli zadržela dech a vydechla. Čerpala sílu ze země a já si až teď všimla jejích kruhů pod zelenýma očima a že její hnědé prsténkovité vlasy jsou pocuchané. Její vždy opálená pleť byla teď bledší. Význam mi byl jasný. Musela probdít noc. A až teď jsem porozuměla úplně. Tohle rozhodnutí ji stálo spánek, což znamenalo hodně. V jejím případě víc než bych si byla ochotná přiznat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama