The Circle I.

1. ledna 2017 v 23:20 | Misaki Mayo |  The Circle









V mém těle proudila krev, srdce mi bušilo jako o závod, chladný vzduch mi ochromoval plíce, a přesto jsem věděla, že to bude v pořádku. Adam stál vedle mě, cítila jsem, jak mi mravenčí po těle energie a teplo ohně, který mu už jistě vřel pod kůží. Povolala jsem svůj živel, oproti ohni, byla voda klidná a chladná. To byl důvod, proč právě nositelé těchto dvou živlů byli strážci kruhu. Dokonalé vyvážené dvojice protikladů. Alespoň, tak to říkali ve škole.


"Hlavně se neunáhli a zkus zklidnit hormon." Pronesla jsem to tiše s důrazným podtónem.
"Nemusíš se bát, Leonko." Prudce jsem se k němu otočila, byl vyšší, asi metr devadesát, mých metr sedmdesát tři se mu nemohlo vyrovnat. Ofinu hnědých vlasů měl staženou tmavou sponkou za ucho. Vlasy měl uhlazené a konečky mu splývaly kolem uší. Zvedla jsem oči k jeho zeleným, které jen zářily.
"Já se nebojím, ale Dian by mohla." Můj opatrný pokus zklidnit ho Dian se mi povedl. Trošku ochladl. Ale jen o pár stupňů, to víte, uživatel ohně se pozná na sto honů. Tedy pokud ho jeho parťák dokonale upokojil. Chvíli jsme nepromluvili ani slovo. Ve škole nás také učili, že když máte nějaký úkol, ať je to ochrana klienta nebo něco jiného kalibru, měli byste být potichu. Tichost je to, co vám ve většině případech zaručí, že úkol splníte.
"Není to poprvé, co je sledujeme." Zašeptal. Kývla jsem.
"A i kdyby, věřím, že bychom to zvládli, i když jsme nováčci."
"Možná si věříš až moc." Odvrátila jsem od něj pohled a zalehla jsem do vysoké trávy na malém kopečku. Adam mě o pár sekund později následoval s větší zručností, ale z toho jsem si dávno nic nedělala. Od vůdce Kruhu se vždy očekávalo, že bude lepší než ostatní, ačkoli našemu kruhu vlastně šéfovali dva a obvykle to u ostatních nebylo jinak. Druhým vůdcem byla Dian.
Naskočila mi husí kůže, tráva byla mokrá, myslím, že před dvěma hodinami ještě pršelo. Nevěděla jsem to jistě, protože nás sem teleportovali. Údajně se taky kolem pohybovali Temní tvorové. V dnešní době tak lidé s oblibou říkali Upírům neboli Vampire, pokud by to někomu nic neříkalo česky. Ano, anglický jazyk, se tady taky docela rychle rozvinul po celém světě, potom, co Temní málem vyhubili lidstvo. Alespoň tak to říkaly dějiny.
Lidstvo tehdy sáhlo po své poslední šanci, nás. Ačkoli tehdy to ještě nebylo ověřeno, lidé si všimli zvláštní energie, kterou nazývali Magií. Vědci ji studovalo a pak přišli na to, jak magickou energii, kterou vydávali živly využít. A přišli i na to, jak ji spojit s člověkem a výsledek jsme my.
Zaostřila jsem pohled na dva pohyblivé stíny. Mohli to být upíři, ale také další bezstarostní puberťáci, opilý tak, že se už nedokázali ovládat. To jsme nevěděli, ale měli jsme na starost to z dálky zjistit, přece jen se nám neříkalo Strážci kruhu pro nic za nic. Boj byl pro uživatele vzduchu, my byly poslední obrana a uživatelé země, ti co léčili raněné. Do bojové akce vyráželo více kruhů najednou, samozřejmě.

Puberťáků už tak moc nebylo, ale tohle by asi bylo běžné, i kdyby jich na světě zůstalo deset.
Pozorovali jsme je alespoň deset minut, než se dosmáli a vymotali do světla lampy stojící u domu, který určoval konec vesnice, jejíž jméno jsem si nepřečetla v papírech. Za domem byl neoplocený dvorek. A my byly na něm sotva pár metru od budovy a lampy. I v tom příšerném světle jsem rozeznala rozesmáté obličeje. A byli to lidé, protože upíři se opít nedokáží. Zlatá škola. A ani mezi nimi se žádný bledý klidný jedinec nenacházel a zdálo se, že se všichni baví. Adam vstal a šel dolů, nenápadně kolem nich prošel, a pomocí šikovného jemného dotyku ruky na krční tepně jim zkontroloval srdeční tep. A těch pět chlapců si ho nevšímalo. Divné, muselo jim být pěkné horko, vzhledem k jeho teplotě. Ale měli dost upito a zřejmě si vzali i nějaké drogy, takže na tom nebylo nic divného, že ho to nechali udělat. Sledovala jsem Adama, jak se vrací zpět. Ani se neohlédl.
Sedl si vedle mě, zády ke smějícím se klukům.
"Done. No vampire here." (Hotovo, Tady není žádný upír.) Poznamenal. Už dlouho jsem neslyšela, že by někdo z nás použil angličtinu. Angličtina byla jazyk, který se používal na hesla v nouzových situacích. Trhla jsem sebou. Adamův hlas zněl rozpáleně. Zvedla jsem se a sedla si vedle něj. Zadíval se na mě a v duhovkách mu tančily plameny. Zvedla jsem ruku, abych mu zkontrolovala čelo. Ale po chvíli jsem si to rozmyslela a ruku si položila do klína.
"Are you okay? " (Jsi v pořádku?) zeptala jsem se. Moje angličtina zněla příšerně. Asi jako "Ár jú oukej?" . Adam po mě vrhl pohled typu "Proč se sakra ptáš? " Svůj nevraživý pohled doplnil naštěstí normální odpovědí, ačkoliv jsem si jí nebyla jistá. Zdála se být nepravdivá, podle toho, jak se potil.
"I'm fine. Thank you for your care." (Jsem v pohodě. Děkuju ti za tvou péči.)
Tentokrát jsem ruku zvedla a jemně ji položila na jeho čelo. Celý hořel, kdybych nebyla uživatel vody, moje ruka by už byla seškvařená.
"No. You're not. Musíme zpátky."(Ne. To nejsi.) Okamžitě jsem se zvedla. Ačkoliv se mu zřejmě nechtělo, podle jeho předchozího sarkasmu, zvedl se taky a vydali jsme se k místu, ze kterého jsme se mohli teleportovat zpátky do budovy univerzity.
***
Univerzita byla vlastně soustava budov postavených do tvaru čtverce. Symetrie byla celkem dokonalá, ačkoli poslední propojené budovy se zdály spíš jako, nějaké hradby. Budovy měly šest pater, kromě ubytovacích prostor, které měli jen čtyři. Střechy byly rovné a i od místa, kde jsme stáli, bylo vidět zábradlí. Kromě ubytovacích prostor úplně uprostřed, byly zvenku všechny budovy s šedého betonu, bez barevné omítky. Celkem nudné, ale bezpečné. Přece jen výraznost zrovna nepodporovala náš úmysl. Ačkoliv kolem celého komplexu se rozprostíraly lesy. Dveře byly železné. Podle všeho to tady nebylo zase tak staré. Okna byla plastová, což bylo zvláštní, ale nikdo se na to nevyptával, tak proč bych měla být jiná. Zvědavost se zase tak moc necení, zvlášť v takových blbých otázkách.
"Sladký domov." Poznamenal Adam. Na konci se jeho hlas trošku zachvěl, ale nedivila jsem se tomu, jeho teplota už musela být něco přes 47 stupňů celsia. Ohlédla jsem se kolem sebe, jestli náhodou neuvidím hlídku, ale jako na potvoru byly zrovna asi na druhé straně. Nepříjemné, bylo by lepší, kdybych Adama mohla nechat na nich.
"Hlídka nikde, takže je to na tobě." Jeho hlas se ozval těsně u mého ucha. Cukla jsem sebou.
"Hravá povaha se moc necení."
"To jo. Ale je sranda sledovat, jak se vždycky napneš a cukneš sebou. Chvíli jsi pak ostražitá."
"Děkuju za tvůj kompliment."
Aniž bych něco dalšího řekla, vydala jsem se k vrátnici. Nacházela se pár metrů vlevo a rezavé dveře byly vidět i v šeru až moc dobře. Adamovy rychlé kroky mě asi po necelé půlminutě následovaly. Postavila jsem se ke skleněnému malému okénku hned vedle nich asi v mé výšce a třikrát zaklepala. Trvali minutu, než se otevřelo a vykoukla z něj Ariana.
"Heslo? "
"Angel will rise." Splynulo mi ze rtů.
"Tvoje výslovnost je příšerná." Konstatovala a zmizela vevnitř. Po chvíli se dveře otevřely a my byli vpuštěni dovnitř. Před tím než se před námi dveře nadobro uzavřely a odřízly nás od okolního světa, ještě jsem otočila hlavu a všimla si stínu, který se kolem dveří jen mihl. Předpokládala jsem, že to byla hlídka, jinak by se dneska mohlo všechno pěkně pohnojit. I kdyby tohle bylo to nejbezpečnější místo, pohroma může nastat kdykoli. A nedobytné to tady také není. A většina je tady ještě ve výcviku, jako například moje mladší sestra.
Udělala jsem jen pár kroků a pak se zastavila. Adam do mě narazil a Ariana zmizela kdesi vpravo v úzkých dveřích do vrátnice. Rozhlédla jsem se. Z obou stran chodbu lemovaly stěny z vlhkého zdiva, chodba vedla doprava a doleva a já si pamatovala, že první záchytný bod jsou dveře. Proto jsem se vydala v mizerném světle doprava. Zrezivělé dveře se teprve teď s vrzavým zvukem úplně dovřely. Občas se to stávalo. Ariana pak bude muset upozornit, aby to pořádně promazali a přetřeli.
S Adamovy horečky jsem měla strach, ale šel po vlastních nohou, takže to zatím bylo v pohodě. Pro jistotu jsem se na něj, pod blikající podlouhlou žárovkou, otočila a zkontrolovala ho. Už trošku vrávoral. Co proboha dělal? Blik. Vzhlédla jsem. Už dlouho naši předsíň nikdo nekontroloval nebo to hlídka nenahlásila. Blik. Zamračila jsem se a pokračovala dál. Už jsem se ho neptala, jestli je v pořádku. Spíše jsem se každou chvíli otáčela a šla jsem pomalu. Podle paměti jsem věděla, že kousek před východem z této budovy je jedna z ošetřoven. V každé budově bez výjimek, byla jedna ošetřovna.
Nadechla jsem se vlhkého vzduchu a asi o chvíli později jsem uviděla bíle dveře s červeným křížem.
"Jsme skoro tam." Oznámila jsem. Adam jen něco zabručel o tom, že je v pohodě. Ignorovala jsem to a pootočila směr ke dveřím. Před nimi jsem se zastavila a dvakrát zaklepala na dveře. Doufala jsem, že hned tady někdo z personálu bude. Mezi čekáním se Adam opřel o stěnu naproti dveřím. Dýchal prudce, jako by právě uběhl maraton, trhavé pohyby jeho hrudníku mi přidávali další obavy.

Vzápětí po myšlence, že už nikdo neotevře, se dveře otevřely a stála v nich dívka v bílých šatech.
Byly to jednoduché šaty s kulatým výstřihem sahající po kolena. Pod lemem šatů už začínaly růžové nadkolenky, jako boty se nosily nejčastěji bílé tenisky. Předpokládala jsem, že je to vše z umělé látky odolné proti ohni a jiným živlům. Nikdy jsem na sobě nic podobného neměla, takže nebylo divu, že jsem si ji důkladně prohlédla. Na hlavě měla ještě klobouček a za ním úhledný drdol. Byl většího objemu, takže jsem předpokládala, že má delší hnědé vlasy asi k pasu. Byla štíhlá a měla celkem pěkné křivky. Ačkoliv jsem s tála přímo před ní, jen mě spěšně prohlédla, a pak ostřížíma zkušenýma očima hledala dalšího člověka. Bylo jen dobré, že byla zkušenou ošetřovatelkou. Vypadala, že je podobně stará jako já, možná tak dvacet let, víc bych jí nehádala.
"Omlouvám se, že ruším, ale Adam, " ukázala jsem prstem za sebe, kde byl ještě stále opřený o stěnu. "Je mu doopravdy zle. Myslím, že má horečku."
Aniž by cokoliv řekl, jen kývla na souhlas, že mě vnímala, potom mě odsunula stranou a prošla kolem mě. Vzala Adama za zápěstí a zatáhla ho dovnitř. Podle pravidel, bych teď měla jít zpátky na svůj pokoj, ale nikdo mě neposlal, pryč, tak jsem vešla dovnitř a pečlivě za sebou zavřela dveře na ošetřovnu.
***
Hlavní ošetřovna byla celkově rozdělena do čtyř místností. Ordinace, lůžková místnost, místnost pro čekání a laboratoř, jednoduše přejmenovaná jako "laborka". Sestřička, jak jsem ji pojmenovala, ho odvedla rovnou do ordinace. Ta místnost se nacházela hned za čekárnou. Dveře do ní byly vpravo. Vlevo naopak byla místnost s lůžky, námi nazvaná jako "lůžkárna". Samozřejmě jsme ten výraz nepoužívali před ošetřujícím lékařem nebo lékařkou, asi by nás za to stáhli z kůže. Nicméně lůžková místnost byla zařízena tak, že připomínala nudnou rozlehlou místnost s lůžky do obdélníku. Všechno bylo sterilní. Podlaha se sestávala z bílých kachliček, stěny měly oranžovou nebo žlutou barvu. Postele měli bílé povlečení a všechny vždy vypadaly totožně, alespoň, dokud v nich nikdo neležel. Vyvolávalo to divný pocit. Byla jsem ráda, že jsem se tady ještě nikdy neocitla na déle než den.
To se nedalo říct o mé sestře, která tu byla již několikrát. Její nešikovnost mi mnohdy dělala starosti, ale snášela to tady s úsměvem, tak jsem se snažila jí ho, co nejlépe oplácet. Byla jsem ta starší, měla jsem ji podržet, ne ji přivádět do rozpaků, ačkoliv, když u toho nebyl kruh, tak jsem jí pořádně vynadala. Odvrátila jsem se od dveří vedoucích do lůžkárny a vydala jsem se do čekárny. To byla na rozdíl od ní celkem malá útulná místnost. Dokonce tady bylo pár obrázků s dětství. Možná i z mého, ale kreslila jsem málo a nepamatuju si, že by mi někdo řekl, že tady bude vyset i něco mého. Podle všeho jsem byla strašný antitalent. Pousmála jsem se nad tím. U stěn pod obrázky byly lavičky, přetřené na žluto. Stěny byly vymalovány oranžově, ale barva byla velice světlá a hodně se loupala, takže se tady často malovalo.
Nezbývalo mi nic jiného, než se posadit a počkat, dokud neskončí vyšetření. Pokud se objeví komplikace, následuje vždy standartní vyšetření. U toho je každý sám za sebe. Ale já nemohla jít si po svém, už kvůli Dianě a samotnému Adamovi. Tolikrát mě už kryl, když jsem měla podobný problém, až na to, že mi poklesla teplota. Vždycky mi propůjčil teplo. Někdy mu to Diana přikázala. A ačkoliv říkal, že to už příště neudělá, pomohl mi znova. Zvláštní bylo, že když jsem chtěla jít na ošetřovnu, byl to on, kdo mě zastavil. Nesnášel to tady. Možná jsem ho sem neměla brát. Bude zuřit.

Promnula jsem si ruce, a pak si z nudy začala okusovat nehty. Vzpomněla jsem si, jak mě za to vždy peskovali, ale právě teď jsem byla nervózní, Adam tam byl už před půl hodiny. Jednu ruku jsem měla neustále u pusy a druhou klepala u svého stehna o lavičku. Vydávalo to zvláštní zvuk klap klapklapklap. Přestala bych s tím, protože mě to zrovna neuklidňovalo, ale otevřely se dveře a z nich vyšel Adam a v závěsu za ním se objevila Sestřička. Na malou chvilku na mě spočinula pohledem a pak se jen dotkla Adamova ramene. Otočil se k ní a ona se na něco potichu zeptala. Podobně jí odpověděl. Samé tajnosti! Odvrátila jsem od nich pohled.
Sestřička se ještě dala do řeči, oči upírala jen na něj. Možná ho svlékala očima. Ušklíbla jsem se, když se zamračil a odpověděl jí příliš příkře. Pak se beze slova otočil a šel ke mně. Musela mu nabídnout schůzku. Spousta holek mu to nabízela, ale právě teď chodil s Dianou, tvořili pěknou dvojici.
"Říkal jsem, že mi nic není." Pověděl mi. Zavrtěla jsem hlavou. Vstala jsem a vydala se pryč. Měl pravdu, ať už s ním předtím bylo cokoliv, teď byl v celé své kráse.
"Leo." Dohnal mě u dveří.
"Měl bys to říct důkladně. Někoho máš. Musíš jim to dávat vědět dřív." Nebyla jsem na něj naštvaná. Jen si myslím, že Dianu by to mohlo trápit. I když má dost starostí, pořád je to jen dívka. Jako já. Nemůžu říct, že bychom se cítily stejně, ale jsem si téměř jistá, že Diana se s ním nechce hádat častěji než je to nutné. Už tak to poslední dobou vyselo na vlásku. Vypadalo to sice, že jsou v pohodě, ale mně to spíš připomínalo klid před bouří.
Takový ten napjatý výjev, kdy fouká vítr a všude je ticho, a přesto cítíte ten tlak, to varování, že něco přijde. Něco, co se vám ve většině případů nebude zamlouvat. Sáhla jsem po klice a vyšla ven. Věděla jsem, že z jeho úst nevypadne nic podobného jako "Já vím a omlouvám se." Ale v něco jsem doufala, jako vždy marně.
"Jestli jsi v pořádku, nemusíš mě následovat. Potřebuju se vyspat. Pokud vím, tak zítra máme sezení v Kruhu, a pak mám ještě doučování z angličtiny. S nějakým zvoleným doučovatelem. Takže když dovolíš." Zněla jsem chladněji, než jsem chtěla. Když jsem se vydala zvoleným směrem do atria mezi prvními budovami a druhými budovami, všimla jsem si, že mě následuje.
"Měla bys zajít na preventivku nebo k psychiatrovi."
"Jen jsem nevyspalá. Tvé vůdcovské rady nepotřebuju." Měla jsem starost, víš? O tebe. Kvůli Dianě. Kdyby se ti něco stalo, byla by to stoprocentně moje vina. Všechno by se zhroutilo. Do kruhu by přišel někdo jiný a víš, co by to znamenalo. Nové navazovaní pout mezi sebou. Nové souznění s někým jiným. Nechci, aby se to stalo. Už kvůli Cassie. Bere vás jako svou rodinu. Slyšela jsem, jak si povzdechl, ale nijak to nekomentoval. Myslím, že jsem právě porušila pravidlo úcty k vůdcům kruhu. Počkat, žádné takové neexistuje. Je to jen v rámci etikety. Vážně bych potřebovala pročistit hlavu. Nejlépe by to šlo spánkem.
"Fajn."
Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Okolí jsem nevěnovala moc pozornosti. Ze zvyku jsem prošla přes úzkou cestičku, mezi dvěma stromy, které byl listnaté, ale nikdy jsem se nenamáhala zjistit, jakého jsou druhu. Kromě nich tu byl trávník ohraničen nízkým plotem a pár otrhaných keřů. Vynechala jsem zdi, které těch pár metrů měnily v klaustrofobický prostor. Ještě, že jsem nebyla klaustrofobik. Rychle jsem prošla nedovřenými dveřmi, které stačilo jen trošku poodstrčit, abych se mohla protáhnout. Naproti byly hned další. Takhle se to opakovalo ještě dvakrát, než jsem se dostala do volného prostoru. Trávník tady byl udusaný. Ubytovny jsem viděla už odsud. Stály asi padesát metrů ode mě. Už zdálky jsem slyšela smích. Zdá se, že zatímco jsem tady nebyla, dívky i chlapci se bavili. Není se čemu divit. Nejsem žádný dozor nebo tak. Na mně nezáleží. Někdy si připadám osaměle.
Pousmála jsem se a vydala se do první z budov. To byla dívčí ubytovna, hned za ní byla ještě jedna z dívčích ubytoven a za nimi ještě dvě chlapecké. Pomalu jsem po obvodu obešla bílou budovu se třemi patry a vydala se za ni. V druhé budově, úplně napravo od vchodu se nacházel můj pokoj, propojen se Cassieným. Pokoj se skládal ze dvou místností. Dali nám stejný pokoj, protože tehdy už jich moc volných samostatně nebylo. Stále nás přibývalo. Tvořilo se stále více kruhů. Kdysi byla pro holky i kluky jen jedna budova. Potom se to tady rozrostlo. Pamatovala jsem si, jak ještě před nedávnem opravovali čtvrtou budovu, jak tam renovovali pokoje, tak, aby se v nich dalo bydlet.
Došla jsem ke vchodu a do zvonku, jak jsme říkaly malému plechovému přístroji, do kterého jsme zadávali kód, jsem jej naťukala. Když jsem sem poprvé přišla, nedokázala jsem si představit, že si budu pamatovat ten sled čísel a jedno slovo. Teď jsem to zadávala téměř bez rozmyslu. Jaká ironie. Ještě štěstí, že tenhle kód znali jen holky. Byli jsme tak v bezpečí před neposednými kluky. Díky tomu, je nenapadlo se sem vloupat. I když způsob by se jistě našel, kdyby je přistihli, mělo by to pro ně špatné následky. Všichni jsme to věděli. Bez povolení se do jiné ubytovna než té tvé nesmí. To mi bylo řečeno hned druhý den. Chápala jsem to dobře, ačkoliv mi bylo deset let. Neměla jsem jinou možnost, než se naučit zodpovědnosti sama za sebe. Rodiče tady nebyli.
Prošla jsem dovnitř a zamířila po schodech nahoru, do třetího patra. Všechny budovy měly podobné rozmístění i vnitřní strukturu. Dlouhá chodba a na každé straně asi šest pokojů. Na patře tedy dvanáct. Můj a Cassiin pokoj nesl číslo 36 a byl to poslední pokoj. Hned vedle byla koupelna, a jedny dveře vedly do našeho pokoje. Což bylo po ránu celkem ocenitelné.

Sáhla jsem do kapsy pro klíč a odemkla si dveře. Můj pokoj byl hned první na řadě, takže jsem se, aniž bych rozsvítila, svalila na postel a zavřela oči. Těšně před usnutím jsem uslyšela Adamovo zavolání. Předpokládala jsem, že to byly slyšiny, protože nebylo možné, aby se sem nějak dostal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama