It's true

1. ledna 2017 v 23:33 | Misaki Mayo |  Oneshot


Je to pravda. Tahle jsem se vždycky odvolával na své rodiče, když jsem jim vysvětloval, že vidím nad hlavou každého člověka číslo. Pětimístné číslo. Poprvé jsem to uviděl, když mi byly čtyři. Uviděl jsem ho u maminky. Táta byl tehdy v práci. Samozřejmě jsem to nechápal. Neuměl jsem pořádně mluvit a myslel jsem si, že je to normální. O rok později jsem se o tom před rodiči zmínil a oni si mysleli, že jen rozvíjím svou fantazii. Babička na mě začala šišlat. Čekal jsem, že alespoň ona uvěří. Nevěřila. Šišlala na mě. To bylo to nejhorší, co v tu chvíli mohla udělat. Byl jsem dítě, ale protože mi nikdo nevěřil, naučil jsem se ta čísla ignorovat.


Ve svých dvaceti letech jsem si na to vzpomněl. Někdy kolem puberty jsem přestal ty čísla vidět, alespoň jsem si to myslel, ale vrátily se. Vlastně dnes byly mé dvacáté narozeniny. Všiml jsem si toho, když jsem uviděl u mé babičky to číslo. První dvě čísla se rychle odečítaly. Bylo to neskutečné, jak rychle se blížily k nule. Nechápal jsem to, ostatní tři čísla zůstala stejná, neměnila se. Ten den večer se babiččiny čísla vynulovali, když usnula v křesle. Díval jsem se, jak tam nad její hlavou černě zářila čísla 00:00:21:03:2014 a pak jsem pochopil. Rozběhl jsem se k babičce se slzami v očích. Zatřásl jsem jejími rameny a začal jsem naříkat. Poslední na co si vzpomínám, bylo, že jsem zběsile třásl babičkou, dokud mě od ní neodtáhli muži ze záchranky. Zavolala ji moje mladší sestra. Slzy mi po tvářích tekly proudem. Byl jsem smutný a jako roztržený na půl. Cítil jsem se hrozně, protože to, co jsem celý ten čas viděl, bylo datum smrti a čas, který zbýval do toho, než člověk umře.
Díval jsem se, jak sanitka odváží mrtvého člověka. Osobu, na které mi velice záleželo. Nedokázal jsem ji pomoct. Nedokázal jsem to. Celou dobu, co jsem sledoval vzdalující se vůz, jsem to nemohl pustit z hlavy. Byl její čas. Nastal její čas. Stále jsem si to opakoval, abych zapomněl na čísla. O rok později jsem se naučil, jak se čísel nevšímat. Ovšem nikdy jsem to nevydržel déle než týden. Stále jsem je viděl, chtěl jsem to vypnout. V autobuse jsem se díval po lidech a někdy počítal, kolik dnů jim zbývá, jak dlouho ještě budou žít. Co se s nimi stane. Nad vším jsem neustále přemýšlel.
Nemohl jsem přestat. Někdy se ve mně probouzelo zoufalství, když jsem viděl malou pětiletou holčičku, které zbývalo jen šest měsíců života. Ještě tento rok v prosinci měla zemřít. Byl březen 2016.
Procházel jsem ulicemi a věděl jsem, kdy spousta lidí umře a nemohl jsem s tím nic dělat. Dokonce jsem viděla, jak se mladík vrhnul pod tramvaj. Sebevrah. Ještě neměl zemřít. Neměl se obětovat. Zbývalo mu ještě nejméně šedesát let života a on je zahodil. Zíral jsem na něj a chtělo se mi křičet, jak to mohl jen tak zahodit. O další rok později jsem si postupně začal uvědomovat, že takhle to dál nejde. Že sebevražda není řešením. Pokusil jsem se zabít sám sebe, ale pak jsem pochopil.
Pomalu a jistě jsem pochopil, že to, že čísla vidím, má nějaký smysl. Ten den, kdy jsem se poprvé rozhodl zachránit život, jsem náhodně kráčel po ulicích města. Viděl jsem spoustu čísel, ale zaujalo mě jedno. Právě vyváželi jakousi sochu nahoru. Provazy byly napnuté až moc. Skoro už to vypadalo, že to spadne. A pod tím nebyl nikdo jiný kromě ženy, které běžela pro své malé zvědavé dítě, přímo pod to. Jakmile se oba ocitli pod tím, všiml jsem se, že jejich čísla ubývají moc rychle. Aniž bych nad tím přemýšlel, rozběhl jsem se tam. Odstrčil jsem ženu a dítě z cesty, zatímco se jistící provazy přetrhly a na mě spadla několikatunová socha. Zemřel jsem na místě a pro dobrou věc.
Možná mi to nebudete věřit, ale moje duše odešla z těla. Zářila čistě bíle. Měl jsem na sobě roucho a na krku mi vysela křídla. Usmíval jsem se a shlížel na vyděšenou ženu, která k sobě tiskla dítě. Snesl jsem se dolů k nim a natáhl ruku. Dotkl jsem se jich obou a vyslal do nich klid, protože tak to bylo správně. Žena se rozbrečela a zírala na sochu a mé tělo pod ní. Uvědomil jsem si, čím jsem se stal. Andělem strážným. Prostě jsem to věděl, logické vysvětlení jsem v tom nehledal. Byl jsem jím odjakživa, ale teď mě nikdo neviděl. Už jsem nebyl člověkem. Můj úděl byl pomáhat lidem strážit je. Nemohl jsem zachránit babičku, protože přišel její čas, ale mohl jsem zachránit tu ženu, tím, že jsem obětoval svůj život a mohl jsem jich zachránit víc. Naplnil mě klid.

Tohle byl konec mého lidského života. Teď nastal čas pomáhat. Usmál jsem se a vznesl se do vzduchu. Ano, to je pravda. Jsem duše, která má strážit. A to taky budu činit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama