Don't die. You can live for someone who needs you.

11. listopadu 2016 v 18:29 | Misaki Mayo |  Oneshot
Když jsem procházel tou ulicí, připadal jsem si tam jako vetřelec. Nepatřil jsem tam. V zákoutích a rozích poblíž barů jsem viděl dvojice, které se líbaly, které měly právě teď pro co žít, kteří se zítra ráno vzbudí a nebudou si pamatovat téměř nic. Šel jsem dál po tmavé cestě, kterou sem tam křižoval výbuch světla, když se lidi zdejchli za baru. Kdy už to dusno nevydržely. A tady jsem se chystal spáchat sebevraždu. V tomhle zapomenutém koutě si mě všimnou až ráno, nikdo mi v tom už nezabrání.
Pomalým krokem jsem míjel další dvojici, tentokrát dvě dívky, opile se pohihňávaly a vyměňovaly si polibky plné alkoholu a kouře. Jedna z nich držela cigaretu, poslední čeho jsem si všiml, než jsem se odvrátil, bylo, že byly obě blondýnky. Ale barvené, zpod blond barvy jim prosvítala tmavě hnědá a černá. Potom už jsem věnoval pozornost jen nedaleko vzdálené budově se zatlučenými okny.


Vítr mi profoukl vlasy, ale jinak jsem se potil, venku bylo vedro a stmívalo se. A já měl na sobě černé tílko a ve stejné barvě i tříčtvrteční kalhoty. Na nohách jsem měl černé plátěné boty. A málem bych zapomněl na mikinu. Dokonalé oblečení na pohřeb. Pousmál jsem se. Věděl jsem, že jakmile se vzdám svého života, už nebude cesta zpět, ale přesto jsem chtěl zmizet. Chtěl jsem přestat myslet, trápit se. Utíkal jsem od svého života.
Poté, co jsem se svěřil svému příteli, že jsem na kluky, zavrhl mě a obrátil proti mně všechny ostatní. Mamka se zhroutila a otec mě málem vyhodil z domu. Moje mladší sestřička byla poslána k babičce, abych ji náhodou neřekl něco špatného. Všichni mě začali nenávidět, zítra jsem měl být vyhozen na ulici. Už jsem neměl pro co žít. Sestřičce namluví, že jsem špatný a Sára jim uvěří, protože jí je teprve šest. Bude věřit mamince. Nic by ji neobrátilo na mou stranu, ačkoliv jsem se o ni od dvou let staral jen já. Otec mě vydědí a matka bude dělat, že jsem nikdy neexistoval.
Vlezl jsem do budovy jedním s rozbitých oken. Některé nebyly tak úžasně zatarasené, takže jsem se protáhl dokonale. Zasmál jsem se. Bylo mi krásně. Ačkoliv jsem měl plakat, nešlo mi to a tak se prázdným prostorem, kdysi slavného skladiště rozléhal můj smích, který vyzníval spíše zoufale než vesele. Našel jsem si místo kousek od vchodu, kde mě určitě někdo najde. S čisté škodolibosti jsem chtěl, aby se to otec dozvěděl takhle. Mohl jsem si vystřelit mozek z hlavy doma, či spáchat romantickou sebevraždu ve vaně, ale dal jsem přednost, tomuhle špinavému místu, které bylo plné prachu a skla. A nedopalků od cigaret. Kouření jsem nesnášel, otec kouřil, ale já to nesnášel kvůli tomu smradu. Spousta lidí okolo mě kouřila. Dokonce i ten kluk, o kterého bych mohl jevit zájem. Zajímalo mě, co na tom vidí. Pro Sářino dobro, doufám, že nikdy nebude kouřit.
Sáhl jsem do kapsy pro nožík. Nic jiného jsem u sebe neměl. Posadil jsem se na zem, ačkoliv jsem ji předtím zbytečně oprášil a smetl pryč sklo, které mi pořezalo ruku, byla to tenká čára přes dlaň a krásně krvácela. Díval jsem se na tu ranku a ten pohled mě z nějakého zvráceného důvodu uklidňoval a fascinoval navzájem.
Zadíval jsem se na zápěstí, kde mi vystupovala tepna. Bušil v ní zrychlený tep. V hlavě jsem měl prázdno, žádné výčitky, ani mi před očima neprobíhal celý život, jedinou myšlenkou, která se mi míhala v hlavě, byla vlastně představa toho, jak mi nožík prochází kůží. Natáhl jsem ruku, napnul svaly a natáhl se i druhou rukou. Když se nožík setkal s mou kůží, jemně to píchlo.
Zatlačil jsem a ostrá hrana začala tvořit rýhu. A právě v tu chvíli se ozval ten hlas.
"Pokud se pokoušíš si ubližovat, tady to není zrovna slibné, už jen kvůli infekci." Prudce jsem otočil hlavu.
"Nehodlám si jen ublížit." Vypadlo ze mě. Hlas jsem měl klidný, ačkoliv mi tenhle člověk právě narušil tu omamnou chvíli a poslední minuty života. Byl jsem naštvaný, popuzený, chtěl jsem, aby mě nechal být a vypadnul. Proč musel přijít zrovna teď.
"I smrt na tomhle místě není zrovna úžasná." Co to říká?
Oddálil jsem nožík někam pryč, celou dobu jsem si ho pořádně neprohlédl, protože jsem se zadíval na stěnu za ním. Schoval jsem nožík do kapsy a potom jsem se zapřel o bolavou dlaň a vstal. Právě teď už jsem musel chytit infekci. Bude to ošklivě bolet, ale jakmile zhnusím i tohohle kluka, ať už tu dělá cokoliv, můžu to skoncovat, tak co na tom záleží.
"Tohle místo je ideální, otec bude šílet." Poznamenal jsem a konečně si ho prohlédl. Vypadal, že je stejně starý jako já. Možná o něco málo starší. Další věcí, kromě jeho věku, která mě zaujala, byly jeho oči. Hnědé a upřímné. Takové oči jsem na tomto světě už dlouho neviděl. Hnědé oči jsem miloval a ty jeho se mi zdály překrásné. Vlasy měl světle hnědé asi po ramena. Kůži měl opálenější než já, a bylo znát, že je o odstín tmavší. Nos měl malý a rty růžové, ale nevím, proč právě teď se mi zdály dokonalé. Na sobě měl černé tričko s krátkým rukávem a modré rifle. Jeho boty však byly bílé. Kdybych se právě nechystal umřít, hledal bych odvahu na to, abych ho pozval na rande.
"Fajn v tom případě nemá cenu tě zvát k sobě, abychom si mohli promluvit o tom, proč se tohle chystáš udělat." V jeho hlase zazníval zvláštní podtón, ale jakkoli v téhle situaci bývají lidé obvykle opatrní, on na to šel zpříma.
"Neznám ani tvoje jméno a ty už mě zveš k sobě domů na pokec? "
"Jo, zdáš se mi ztracený a nemyslím si, že by ses měl zabíjet. Jak to tak vypadá, tak máš těžký období a já jsem chodící pomocník." Aha. Proběhlo mi hlavou. Měl jsem chuť se zasmát.
"Chodící pomocník? " zeptal jsem se.
"Zato já znám to tvoje, Theo." Zamračil jsem se. Tohle se mi přestávalo líbit. Nad mou zmateností se usmál.
"To je v pořádku. Podle všeho jsem neviditelný. Pro spoustu lidí neexistuju a doslovně jsem vyvrhel společnosti. Když jsem se přiznal, vyhodili mě pryč. Moje jméno je Daniel. Jo a chodil jsem s tebou na školu. Už je to asi rok."
Zamračil jsem se a pátral v paměti. Měl jsem pocit, že někoho takového bych si všiml. Daniel. Daniel ze čtvrťáku, který byl šprt. Alespoň mu takhle říkali. Teplouš a cvok. Já na to nikdy nedal. Otázka zní: Proč jsem si ho nepamatoval? Alespoň jsem ho nikde nezahlédl, když jsem se procházel po škole a zdravil lidi a toužil neexistovat, až se dozví, kdo doopravdy jsem.
"To asi vysvětluje ten fakt, že jsem si tě nikde nevšiml." Řekl jsem.
"Jo, to asi jo. Tak co? Souhlasíš s tím, že půjdeme ke mně a promluvíme si. Pro mě za mě si pak můžeš vzít život u mě v bytě, až vypadnu."
Nevymyslel jsem žádný důvod proč jít, ale ani žádný proč nejít. Takže jsem se vlastně rozhodoval na základě svých pocitů. A nakonec ze mě vypadlo, že půjdu, aniž bych si uvědomil, že jsem právě věřil člověku, kterého jsem vůbec neznal. Kupodivu jsem neměl co ztratit.
"Už se těším, až tě poznám. Ačkoliv jsou to asi tvé poslední minuty, ale asi ti tvou smrt rozmlouvat nebudu." Usmál se.
"Následuj mě." natáhl ruku a ukázal na rozbité okno.
"Dobře. "
***
Z celé cesty k jeho bytu jsem si pamatoval jen to, že jsem nestihl sledovat nic víc než jeho záda, aby se mi neztratil. Všechno úsilí, které jsem tomu věnoval, mi nepřišlo zbytečné, protože po dlouhé době jsem si mohl dovolit pozorovat něčí šíji a záda. Přitáhl jsem si mikinu blíže k tělu, protože zafoukal chladný vítr. Přišlo mi to stupidní, jak mi bylo chladno, když on měl na sobě jen tričko. Ale dneska mi připadalo všechno směšné, kromě toho, že jsem se chystal spáchat sebevraždu. Když jsme dorazili k polovičnímu paneláku, jak jsem se těmto domům naučil říkat, tak už mi zase bylo horko. Po cestě jsem se odhodlal a pozoroval jsem i jeho zadek. A pak jsem se mu nervózně snažil propálit díru do zad, takže si toho určitě všiml.
Ale zadek měl pěknej. Věřte mi nebo ne, ale tohle byl doslova můj typ. Sakra. Čekal jsem, dokud neodemkne, a nevpustí mě dovnitř. Když mi pak podržel dveře do výtahu, prostě jsem vešel. Ten kdo přerušil ticho jako první, jsem byl já.
"Takže jsi se mnou chodil do školy. Daniel ze čtvrťáku, pokud mám pravdu. Říkali o tobě, že jsi divný. Říkali, že jako normální bytost už pro ně neexistuješ."
"Jo, jakmile došlo k tomu, že jsem konečně řekl pravdu, všichni se ke mně otočili zády." Uchechtl se.
Pátravě jsem se mu zadíval do obličeje a pak do těch překrásných očí, které mě prostě přitahovali.
"Předpokládám, že jsi to taky dal najevo. Mimochodem tím všichni jsem myslel i svou rodinu."
Opětoval mi pohled. Jeho oči směřovaly přímo do mých. A já ucítil zvláštní pocit. Měl jsem pocit, že když tady zanechám svůj odkaz, pak to bude u tohoto člověka. Asi bych mu měl říct, co má vzkázat mé sestře. Alespoň to jí dlužím, pravdu o mě, ne to co jí nakecají rodiče, aby ji obrátili na tu "správnou" cestu a stranu. Hořce jsem se pousmál a pak už jsme vystupovali z výtahu, což znamenalo další mlčení. A taky čekání, než se otevřou dveře. Zdálo se, že to trvá moc dlouho.
Když jsem se pak konečně vešel dovnitř a zul si boty, připadalo mi to prostě divné. Byl jsem v cizím bytě a někým koho znám z doslechu. Prostě jsem na to nemohl přestat myslet, protože jinak bych myslel na to, jak rád bych ho objal jen pro tu útěchu, jen pro ten pocit, že je tady někdo se mnou, když se ke mně všichni otočili zpátky. Bolelo mě to pomyšlení, že mě odvrhli a zároveň jsem chtěl cítit něčí dotek a on byl tady a chtěl slyšet, co mě trápí, po tom všem, co mi oni řekli.
Byt byl sám o sobě malý, ale místa tady i tak bylo dost. A bylo tady útulno. Chodbička byla malá, hned přede mnou byl vchod do kuchyně, tam s "Chovej se jako doma" zmizel před chvíli Daniel.
Vpravo se rozprostíral jeden pokoj. Vešel jsem do něj a posadil se na malou pohovku, před níž byl stůl, na kterém ležel noťas a spousta kabelů. Neměl televizi, takže naproti pohovce stály skříně ze dřeva, přičemž jedna z nich byla prosklená. Vpravo od pohovky byla další skříň, asi na bundy, protože byla otevřena a bylo tam i několik prázdných věšáků, kromě jeho dvou bund a mikin. Postel a topení byly u balkonu a oken, a vedle skříní byl ještě malý stoleček a lampička. V prosklené skříni měl vystavených spoustu knížek tu druhou jsem typoval na šatní skříň. Měl to tady pěkné, kromě hnědé tu měl i bílou a trošku oranžové barvy. Bylo to příjemné. Naproti tomuto pokoji byl zřejmě záchod a koupelna v jednom.
Poslušně jsem čekal, dokud se nevrátí. On se rychle zastavil ve dveřích pokoje a zeptal se, co si dám k pití. Zeptal jsem se, jestli nemá něco alkoholického, ale řekl, že nepije. Tak jsem si řekl jen o vodu. Alespoň trošku ušetřím své játra před smrtí. Donesl mi sklenici vody a posadil se vedle mě.
"Takže začneme? " ačkoliv jsem to nechtěl, zněl jsem méně pohřebně a vážně a už jsem se těšil, až to všechno vyklopím.
"Jasně. Svěř se mi, Theo." Přemýšlel jsem, proč mě vyslovení mého jména tolik rozechvívá. Zavrtěl jsem hlavou a začal pěkně od začátku. Od toho jsem se svěřil kamarádům a ti mi udělali ze života peklo a posmívali se mi, mnozí mi zprvu ani nevěřili můj tak zvaný nejlepší kamarád se ke mně otočil zády a bylo to, jako by mě zradil. Ten, co mě měl přijmout takového, jaký jsem. Ostatní to záhy udělali po něm. Mí rodiče mě chtěli léčit. Bože jak ten nůž zabodávající se mi hlouběji do srdce bolel. Myslím, že jsem se i rozbrečel. A někdy mezitím mě objal. A tím uděl přesně, co jsem potřeboval. Jak mě mohlo tohle objetí ukonejšit lépe než ty kecy co měli ostatní kolem.
Když jsem se od něj odtáhl a jeho ruka mi vyklouzla z vlasů, které jsem teď měl pocuchané, jak mě v nich výskal, aby mě utěšil. Zvláštní bylo, že neříkal, že všechno bude dobré, a já to nechtěl slyšet. Potřeboval jsem jen tohle. A to bylo všechno. Usmál jsem se.
Ale nebylo to tak idylické, stále tady byl ten fakt, že jsem si chtěl vzít život. Vstal jsem.
"Mohl bych použít tvou koupelnu? "
"Jasně. Hned naproti."
"Já vím. Jen vyřiď mé sestřičce, že ji mám rád. A že mi bude moc chybět. A taky ji řekni, ať se nikdy nestydí za to, jaká je, ať už jí kdokoliv říká cokoliv. A taky ať je na to, jaká je hrdá, protože já bych na ni byl hrdý, ať je kýmkoliv. Děkuju ti."
Tak nějak jsem věděl, že je mu asi jasné, co se chystám udělat. Ale neřekl nic. Dokonce se ani nezvedl z pohovky, jen za mnou vysílal pohledy, které by mě možná přiměly se otočit. A já chtěl, jen jsem tušil, že můj život zkrátka má končit takhle. Myslel jsem na to, jak mu bude lépe, jak bude všem lépe, až se zbaví mě, jako nějakého smítka ve vlasech. A ještě jim k tomu dopomůžu. O to víc mě pak, ale překvapilo, že jsem ucítil jeho ruce kolem pasu. Obemkly mě. Pak si propletl prsty.
"Co to děláš? "
"Zachraňuju jeden cenný život."
"Cenný? " můj hlas zněl zastřeně. Cítil jsem, jak se ke mně přitiskl a jeho dech mě zašimral ve vlasech. Zapomněl jsem, že byl vlastně vyšší než já. Ne o moc, ale pro tuhle chvíli to úplně stačilo.
"Pro koho? "
"Pro mě."
"Sotva se známe." Povzdechl si.
"A co tvá sestra? " Ohromeně jsem se mu pokusil vytrhnout, abych se mu mohl podívat do obličeje. "Záleží ti na ní. Přece jen jsi jí chtěl dát sbohem, ne? Nemusíš jí dát sbohem. Prostě si sbal věci a přestěhuj se sem."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Vážně nemohl.
"Vždyť mě neznáš."
"Ne to ty mě neznáš. Já právě poznal tvou podstatnou část." zasmál jsem se a nakonec mi vyhrkly slzy.
"Ah…" Vyšlo ze mě jen. Vlastně ani nevím, co jsem chtěl říct. Prostě jsem se složil a poprvé po dlouhé době jsem měl po boku někoho, kdo tu prostě jen je a vyslechl mě. Wow, a zrovna ve chvíli, kdy se ode mě všichni odvrátili.
Obrátil jsem se k němu a prostě se na něj doslova pověsil celou vahou. Jeho ruce se obtočily cudně kolem mého pasu, hlavu jsem měl položenou na jeho rameni. Když jsem konečně byl schopný promluvit, chtěl jsem říct, že mě vlastně nikdo nepotřebuje, ale nakonec jsem si uvědomil, že někdo tady je. Moje sestra. Moje malá sestřička v rukou dvou lidí, kteří byli schopní odvrhnout vlastní dítě. Při pohledu do jeho očí jsem zavřel pusu. Nezbylo, co bych řekl. Snad možná to, že mi právě zachránil život. Jeden člověk jménem Daniel, který byl po celý čtvrťák pro všechny neviditelný.
Vypadalo to, že všechna naděje z tohoto posraného světa ještě neodešla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama