Bruslák

8. listopadu 2016 v 18:06 | Misaki Mayo |  Anden and Damian
Anden a Damian

Bruslák

"Pojď se mnou na bruslák! "řekl najednou Damian. Právě jsem upíjel z pomerančového pitíčka, když to vyslovil. Překvapením jsem na něj celý obsah svých úst vyprskl. Od té noci v knihovně jsme spolu měli pletky nespočetněkrát, ale nikdy mě nepozval nikam ven. Měl jsem tušení, že v tom bude nějaký háček.


"Nejdu." odmítl jsem ho okamžitě.
"Nebuď labuť, Andene. Proč ne? " řekl mezitím, co si utíral tvář ubrouskem od svačiny.
"Prostě ne." Nechtěl jsem se s ním o tom bavit. Dopil jsem svoje pitíčko a sáhl jsem po rozečtené knize. Měl jsem v úmyslu ho ignorovat, dokud ho to nepřejde. Neuměl jsem bruslit, to byl další důvod. Právě jsme byly ve škole. Měli jsme mít hodinu češtiny.

"Jsi tak tvrdohlavý." poznamenal Damien věcně. Seděl jsem těsně za ním. On se teď opíral o moji lavici a propaloval mě pohledem, přes knihu, do které jsem se právě snažil začíst. Po pár minutách jsem to vzdal a zavřel jsem ji. Damienův zkoumavý pohled mě znervózňoval, připadal jsem si jako pokusná krysa v laboratoři.

"Nemám peníze na vstupné." obeznámil jsem ho se svou finanční situací. Nelhal jsem. Neměl jsem na to úspory. Poslední kapesné jsem dostal před tou eskapádou v knihovně, a téměř tří čtvrtina z toho padla na zaplacení za ztracenou knihu. Byl jsem téměř švorc, zbytek kapesného jsem šetřil na svačiny a pití do školy. Krom toho se blížil týden opakovacích testů. Musel jsem se učit. Znova jsem na Damiena pohlédl a zjistil jsem, že se nemožně culí.
"Potřebuješ trošku vyprázdnit hlavu. Zaplatím to." Zavrtěl jsem hlavou.
"Nechci."

"Takže chceš, abych tě zabavil jinak? Třeba společnou noci? " To byla podpásovka. Zrudl jsem a odvrátil od něj pohled.
"Ne! " řekl jsem rázně.
"Tak se mnou pojď." Nabádal mě jemně.
"Fajn." vyhrkl jsem dopáleně.
"Vidíš, jak ti to jde. Budu tě čekat o půl třetí." oznámil mi.
Cože? Vykřikl jsem v duchu. Zazvonilo, takže jsem to nemohl říct nahlas, ale to bylo hned po škole. Nemohl bych jít domů a vyvléknout se z toho. Musel jsem uznat, že to udělal chytře.

Celou hodinu jsem se snažil přijít na to, jak se mu pro dnešek vyhnout. Nechtěl jsem se ztrapnit. Zvlášť ne před ním. A rozhodně jsem s ním nechtěl spát. Ne před zkouškami. Zprvu jsem si ho nechtěl pustit do života, ale to, že jsme spolu začali něco mít, mi vůbec nevadilo. I když trošku z donucení.

Ale tohle se všemu vymykalo. On mě nezval na rande. Náš "vztah" byl spíše o sexu, než o citech. Alespoň jsem si to myslel. To, že mě pozval na rande, byla abnormální výjimka. Ne že by se mi změny nelíbily, ale tohohle jsem se bál. Věděl jsem, že se z toho nestihnu vyvléknout. A ztrapním se tam. Proč mě tak toužil vidět, když budu padat? Přemítal jsem o tom až do konce vyučování. Po poslední hodině jsem málem zůstal ve třídě. Vylučující už zamykala, když jsem si zběsile balil věci. Byla sedmá hodina. Damien na mě měl čekat za pět minut. Vlastně jsem měl čekat spíše já na něj. Mrknul jsem na čas.
14:26 svítilo jasně na displeji. Vložil jsem mobil do kapsy a rychle vyrazil ze třídy do šatny.
***
Když jsem dorazil, Damien už na mě čekal. Byly dvě minuty po půl. Po cestě jsem potkal učitele dějepisu, zastavil mě kvůli chybějící nedopsané písemky. Zdržel mě až do půl, takže jsem potom marně chvátal do šatny dřív, než ji zavřou.
Damien se odlepil od dveří šatny. Byli zavřené a já zaklel, protože jsem nutně potřeboval svoje věci.

"Jdeš pozdě." ozval se. Zatvářil jsem se kysele. Podobnou průpovídku jsem od něj čekal.
"Zdržel mě dějepisář." odsekl jsem. Nebyla to výmluva. Ale podle Damienova výrazu ano.
"Řekl jsem, že půjdu tak půjdu." doplnil jsem svou rádoby omluvu.
"Já nic neřekl." pohlédl jsem mu do očí a potom jsem vešel do šatny.
"Tvůj výraz mluví za vše." Damian se zasmál a šel za mnou. Jeho výraz vážně mluvil za vše.
"Promiň. Ale kdyby ses z toho chtěl vyvléknout, klidně bych tě tam dotáhl násilím." poznamenal.
"Tyrane." ulevil jsem si. Znova se zasmál.
"Já? Nemluv hlouposti." Úplně mou odpověď pohřbil. Ne, že by se to nestávalo často - stávalo a jak - ale jeho předstírání mě štvalo. Protože on byl tak trošku tyran. Na sadistu bych ho netypoval, nikdy se tak nechoval, ale přirovnání jeho s tyranem docela sedí. (Moment není tyran zároveň i sadista?)
"Nehraj si na neviňátko. V podstatě jsi mě donutil s tebou jít. To už samo o sobě je tyranské. Mohl jsem se v klidu učit, takhle se akorát ztrapním." Vylil jsem si na něm své nervy. Jak se zdálo, zvládl to celkem klidně. Dokonce nic neřekl. Alespoň ne do doby, než jsem se oblékl a vyrazili jsme před školu. Tam mě popadl za zápěstí a prudce k sobě otočil. Byl jsem o krok před ním, zády k němu, takže mu to nedělalo problémy mě zastavit.
"Neumíš bruslit? " zeptal se. Chvíli jsem na něj jen zíral. Napadlo mě, že to už sakra musel pochopit z toho, co jsem řekl. Ale nejspíše ne.
"Nikdy na to nedošlo. Nechodil jsem ven." Damian se začal smát. Pustil mou ruku a pokusil se smích zadržet, ale nepodařilo se mu to. Tušil jsem, že ostatní studenti procházející, kolem nás museli zírat. Ze zvědavosti, proč se zrovna on směje a já stojím, jak solný sloup.
"Přestaň se mi smát." Sykl jsem důrazně. A on se opravdu uklidnil a podíval se mi do očí. To mě znervóznělo
"Tak jak? " zeptal se. Sice se přestal smát, ale na obličeji se mu uhnízdil posměšný úšklebek. Jinak se tomu říkat nedalo. Úsměv to rozhodně nebyl, ani v nejmenším se to nedalo pokládat za něco alespoň trochu podobného úsměvu.
"Vím, co je bruslák, četl jsem o tom, ale nikdy jsem tam nebyl. Nikdy jsem na ledě nestál, dokonce nemám ani brusle." odpověděl jsem mu. Chápavě pokývl.
"Chápu. V tom případě ti pomůžu. Budu tvým soukromým učitelem." Oznámil mi nadšeně a stáhl mě k sobě, tak abych byl vedle něj. Otočil jsem se, abych mu něco řekl, ale to už mě popadl za ruku a propletl si se mnou prsty.
Chtěl jsem říct, ať mě pustí, ale nakonec jsem si to odpustil, protože cítit teplo jeho ruky bylo příjemné, ať si říká, kdo chce, co chce.
***
"Pořád nemám brusle." Tenhle problém jsme zatím jaksi nevyřešili. Damian sice byl nadšený z představy, že mě naučí bruslit, ale já jsem si tím, až zas tak jistý nebyl.
"Dají se půjčit." Damian mi vlepil lehký pohlavek. Už, když mě o to požádal, věděl jsem, že se z toho nevyvlíknu. Chtěl jsem to mít rychle za sebou. Když už jsem tam musel jít, abych si podle jeho slov 'vyčistil hlavu od učení'. Já byl vždycky opačného názoru, než on. Právě teď jsme vystoupili z tramvaje a mířili jsme na stadion, kde podle všeho byl i bruslák. Až na to, že, jak mi později Damian vysvětlil, byl až na druhé straně. To znamenalo obejít celý stadion a s ním ruku v ruce a poslouchat jeho plány. Plánoval si, že jakmile budu mít brusle na sobě, půjdeme hned na led. Prý by tam nemělo být dnes moc lidí, většinou se tam chodí o víkendech, ale přesto jsem měl pochybnosti.
Jenomže jsem se jasně přesvědčil o opaku, když jsme zašli do půjčovny, která byla kousek od šatny na přezutí. Půjčil jsem si brusle, které by mi podle velikosti měli sedět. Damian za to zaplatil 50 korun. Což bylo jen o polovinu méně, než stálo vstupné dovnitř u pokladny. Divil jsem se, kde vzal 250 korun. Když jsem se na to zeptal, odbyl mě s tím, že šetřil už dost dlouho. Ještě jsem nepoznal nikoho, kdo by chystal něco takového dopředu nebo šetřil. Damian měl brusle sebou. Nechápal jsem, jak to zvládl, ale asi to chystal dopředu. Doopravdy.
V šatně jsme se přezuli, pořádně oblékli (Já na sobě měl vlastně jen mikinu a on taky) a vydali jsme se do rozlehlé haly s ledem. Damian mi říkal pravdu, opravdu se tam neobjevovalo moc lidí. Na ledě bylo asi jen deset lidí, kteří jezdili pořád dokolečka. Led vypadal pořádně vyježděný, ale to bylo teď vedlejší. Netěšil jsem se na to, v podstatě jsem se třásl jako osika. Nervozita se mě držela i v době, kdy jsme přišli ke vstupu na náledí a vydali se do jámy lvové. Měl jsem chuť utéct. Když jsem vkládal první nohu na led, třásl jsem se tak viditelně, že mě Damian, který už na ledě pohodlně stál, uchopil za ruku. Pomohl mi vlézt dovnitř přes betonovou vyvýšeninu, která byla u každého vchodu na led.
"Díky." Zamumlal jsem a snažil jsem se najít rovnováhu. Damian mě hned po chvíli pustil. Byla mi zima a třásl jsem se nervozitou. Navíc mě nohy neudržely a tak jsem hned po prvním kroku spadl přímo na zadek. Damien to nevydržel a začal se mi smát. Zpražil jsem ho vražedným pohledem a on přestal. Potom mi pomohl vstát a nemotorně si mě přitáhl k sobě do objetí. Vlepil mi něžnou pusu na rty. Měl jsem chuť ho praštit.
"Co je tady k smíchu? " zeptal jsem se nakonec.
"Tvůj pád."
"To je tak směšný, už teď mě bolí zadek." Poznamenal jsem ironicky a vymanil se z jeho objetí. Bohužel jsem zase skončil na zemi. Tentokrát jsem se s vypětím všech sil a menším kymácením zvedl z ledu sám. Damien můj výstup sledoval s úsměvem.
"Myslím, že ten tě bude bolet i z jiné činnosti." Okomentoval mou stížnost.
"Musíš na to myslet zrovna teď? " obořil jsem se na něj ve snaze docílit…ani jsem nevěděl čeho. Prostě jsem měl nutkání něco takového říct. Zadíval se na mě pobaveným pohledem, ale nic mi na to neřekl.
"Pojďme na to! Uvidíš, že až se trochu rozjezdíš, půjde to samo." Vysvětloval mi. " Je to jako bys jel na kolečkových bruslích akorát na ledě." Na kolečkových bruslích jsem jel jen párkrát. Zkusil jsem ty pohyby, ale zase jsem spadl. Když jsem se - již potřetí - dneska zvedal ze země, on mi znova pomohl.
Dál už to šlo celkem rychle. Damian mi ještě řekl, že nesmím tolik zvedat nohy, ale jinak je to stejné jako na kolečkových bruslích. Co nevidět už jsem jezdil, ač pomalu, ale docela dobře. Dokonce mě to začalo bavit. Po pár kolečkách nás všechny vyhnali z ledu, aby ho mohli udělat zbrusu nový a pak nás zase pustili jezdit. S Damianem jsme jezdili ruku v ruce, kdybych náhodou měl upadnout, ale myslím, že Damian mě jen chtěl za ruku držet. Nevím, proč, ale za to uvolnění jsem byl i docela rád. Nebylo to tak zlé, jak jsem zprvu předpokládal. A to, že jsem si jízdu na ledě užil, byl docela prima bonus.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama